Interiér Krematoria Otýlie

2026

České Budějovice

Ikonická budova z období brutalismu. Krásná, ale již se na ní podepisuje zub času a absence pravidelné údržby a to jak v exteriéru, tak zejména v interiéru, který je značně vyžilý a nepřívětivý. Krematorium není jistě prostor, kde by kdokoli z nás hledal nějakou přívětivost, ale na druhou stranu by nemělo být neosobní, studené a jitřící již pomalu hojící se rány. Mluvíme-li zde o přívětivosti, pak tím myslíme spíše uklidňující atmosféru, která by měla navozovat pocit, že naše blízké, kteří nás opustili, čeká něco, kde se budou cítit dobře, hezky, krásně?

Ze současné atmosféry krematoria a obřadní síně  je nám poněkud smutno. Příliš z ní dýchá duch socialismu, tak jsme se pokusili o jiný pohled. Pohled více religiózní, protože naše židovsko-křesťanské kořeny jsou neoddiskutovatelné. Někteří z nás jsou hrdí ateisté a ať jimi klidně jsou. Ať jsou čímkoli čím chtějí být, ale na své historické kořeny bychom neměli zapomínat, protože každý národ zhyne stejně tak, jako zhyne každý strom bez kořenů. O kořeny je třeba pečovat, protože bez nich bychom nebyli nic a nikým...

Návrh exteriérové lavice

Katafalk "levituje" na světelném polštáři a jeho sochařská forma symbolizuje loď převozníka a vlající drapérie odkazující na dynamiku drapérií renesančních i barokních umělců či pohřební rubáš. Inspirací nám byly například Rafaelův obraz Proměna Krista, či Carraciho Nanebevzetí Panny Marie ad. Postavy na katafalku od Jindry Čapka symbolizují proměnu a odchod na "druhou stranu". Postavy jsou záměrně otočené zády, aby nebylo poznat o koho jde. Zda ženu, muže dítě, protože taková adresnost by mohla zraňovat a ani by nebyla slučitelná s jinými kulturami a náboženstvími. Navrhované pojetí je tak velmi neutrální.

Plocha, na které je katafalk umístěný je čistě bílá, stejně jako katafalk, a slouží pro umístění smutečních vazeb a věnců.

Akustické panely mají novou podobu s malbami českobudějovického rodáka, světoznámého a oceňovaného malíře a ilustrátora Jindry Čapka. Ten zde navrhuje diptich "Via Incognita" symbolizující běh života. Originály maleb budou provedeny v malém měřítku, protože Jindrova filigránská technika, v detailu srovnatelná např. s Dürerem, umožňuje značné zvětšení bez ztráty kvality. Takto bude přenesena na akustickou tapetu, která bude nalepena na nové sádrokartonové stěny, které budou instalované tak, aby tvořily rezonátor, který společně s tapetou, zabezpečí kvalitní akustiku prostoru.

Diptich Via Incognita od Jindry Čapka je alegorií na téma života a smrti. Symbolizuje životní cestu od narození až po smrt. Život je zde symbolizován dynamickým zobrazením lesa jehož barevnost ubývá až k desaturované formě. Šťavnatá, postupně blednoucí barevnost symbolizuje dobu od narození ke stáří. Dynamická malba je symbolem ubíhajícího času. S ubývající barevností se dynamika malby zvětšuje. V mládí čas plyne pomalu, ale se stářím se vše pocitově zrychluje. Bílá plocha symbolizuje zastavení se - smrt. Je symbolem mlžné nicoty a prázdna vzniklého úmrtím blízké osoby. Ale bílá je i symbolem čistoty pohřebního rubáše. Prosvítání modrých paprsků zatemňující se oblohy symbolizuje naději, že tímto okamžikem to nekončí. Temná noční obloha s hvězdami je pro někoho vesmír, pro jiného Nebe, pro dalšího něco jiného... Je připomínkou "druhé strany", kde na nás čeká klid, smíření a...
Via Incognita symbolizuje nekonečný koloběh života.

Jednoznačná výtvarná linka ve smyslu miesovského "less is more".

Návrat k tradici a velkoleposti prostoru, není nezbytně nutné, aby se brutalistní exteriér (stylem nikoli pocitem) promítal v interiéru.

Budova sama je krásně minimalistická s vyváženou proporcionalitou, materiálem i kvalitním detailem.

Stávající interiér připomíná spíše materiálovou vzorkovnu. S mnohdy kvalitními materiály, které jsou ale zcela nevhodně použité a kombinované, což jejich kvalitu nakonec degraduje. Měřítkem má být harmonie v kombinaci materiálů a kvalita vnímání prostoru, protože krásný materiál sám o sobě krásný prostor nevytvoří.

Navrhovaný minimalistický interiér má být především oslavou člověka, jeho životní pouti a připomenutím toho, jak pravil Konfucius, že "I ten největší oceán má svůj břeh", na kterém právě s naším blízkým stojíme. Smrt vnímáme jako "převozníka" mezi světy. Smrt nám pouze otevírá dveře na "druhou stranu", která je nám živým, nepřístupná. Toho se snažíme dosáhnout pomocí bohaté symboliky a materiálové střídmosti. Středobodem každé obřadní síně by měla být truhla s nebožtíkem se kterým se jdeme rozloučit. Proto v našem návrhu klademe důraz hlavně na katafalk, který má přitahovat pozornost. Být středobodem prostoru, tak jak jím byl třeba krb u F. L. Wrighta. Prostor navrhujeme vzdušný a světlý aby emoce uvolňoval a nikoli umocňoval jako to činní tmavé těžké tóny. Volíme materiály barvou a texturou záměrně nevtíravé a agresivní. Jistá dynamika a výraznější barevnost je použita na uměleckých artefaktech, které zde vnímáme jako novodobou citaci výzdoby katedrál. Ostatně diptich "Via Incognita" je jakousi reminiscencí na freskovou výzdobu. Dekor světlého dřeva a filcové podhledy vytvářejí pocitově teplou, domáckou atmosféru. S ní souvisí jak sofa ve smutečním pokoji, tak i čalouněné lavice ve smuteční síni, které umožňují objetí a zažít pocit blízkosti. Pozůstalí nejsou uzavřeni v dnešních "trůnních" židlích, ale mají volnost a sami si tak určují svůj osobní prostor podle svých potřeb.

Zenová zahrada s vodní plochou je připomínkou mrtvé krajiny kolem řeky mrtvých, řeky Styx, za níž již čekají brány ráje, které zde symbolizuje zelený háj uzavírající cestu života.Stěny vymezují koridor směrem k háji v pozadí jež symbolizuje ráj. Mají i funkci stínící, aby oddělily průběh obřadu od pohledů lidí pobývajících před obřadní síní, po již skončeném "jejich" obřadu. Za "řekou Styx" se již nalézá Rajská zahrada, která je symbolizována současnou parkovou výsadbou

"Cesta života" je zde vytvořena již od samého počátku vzniku budovy. Ať to již byl motiv vědomý či nikoli, my zde "cestu života", v kontextu celého areál, vnímáme. Areálová brána je pro nás počátek (narození), cestu parkem vnímáme jako cestu životem, obřadní síň je prostor transformace a zastavení se - smrti, katafalk symbolizuje převozníka na "druhou stranu", zenová zahrada s vodní plochou řeku Styx a háj za nimi je symbolem Ráje, který by měl nás pozůstalé utvrdit v tom, že cesta našeho blízkého bude mít krásný konec.

Atmosféry smuteční síně je možné vytvářet pomocí dvou párů opon, osvětlení a použití audiovizuální techniky. To umožňuje takovou variabilitu, že zde lze navodit téměř jakoukoli atmosféru. V tomto kontextu je nutné zdůraznit, i důvod k materiálové střídmosti, která sama o sobě bude elegantní, ale v případě vytváření jakékoli atmosféry bude působit neutrálně.