Obytný soubor Hanspaulka

2007

Praha

Spolupráce - A 8000, ateliér Radko Květ, Stanislav Fiala, Olgoj Chorchoj

Obytný soubor Hansapaulka byla má osudová a poslední velká práce na mnoho následujících let, kterou v okamžiku ukončil hodně vážný rozhovor se smrtí. Nicméně mezi lety 2001 - 2007 to byla jedna z klíčových zakázek Ateliéru 8000, kterou jsem měl na starosti, jako hlavní architekt. Klientem byla finanční skupina ING Realestate development, která vlastnila jednu z posledních, takto velikých a atraktivních, parcel v centru Prahy, nadto s výhledem na Pražský hrad a skvělou dopravní dostupností. Skvělé místo pro rezidenční výstavbu!

Obytný komplex Hanspaulka měl během svého vzniku několik klíčových okamžiků. Prvním byl, na základě průzkumu velikosti Hanspaulské parcelace v čase, která mimo jiné velmi dobře popisovala i tehdejší aktuální ekonomickou situaci republiky, stanovit optimální velikost pozemků a s ní pracovat při návrhu urbanistického konceptu. 
Druhým klíčovým okamžikem, v návaznosti na ten první, bylo přesvědčit investora o tom, že jeho představa 120 malometrážních řadových domů je pro dané území, a aktuální realitního trhu, nevhodná a jedná se o neodpustitelné plýtvání značným komerčním potenciálem místa. Prostředí Hanspaulky, a v návaznosti na něj, i Umělecké kolonie Baba, bylo vždy prostředím pro vyšší střední třídu, umělce a výjimečné osobnosti. Jmenovitě např. Vlasta Burian, Lída Baarová, Ladislav Sutnar, Emilia paličková, Cyril Bouda... 120 malometrážních řadových domů je zástavba pro periferii, ale nikoli pro místo takto nabité historií a lidským potenciálem. Nakonec zástupce investora pochopil naše myšlenky a argumenty a výsledkem je realizovaný urbanistický a architektonický návrh. Byť i ten je kompromis a čas měl ukázat, že více odvahy a méně, za to však větších vil, by bylo na místě. Nicméně, že šlo v dané situaci stále ještě o dobrý kompromis, dosvědčuje i to, že zde dnes bydlí také velmi výrazné osobnosti českého businessu.
Třetím klíčovým momentem byl výběr realizačního týmu. Jiří Střítecký s Martinem Krupauerem prosazovali myšlenku mezinárodního týmu architektů, který by si takové místo zasloužilo. Leč v tomto ohledu dohoda nebyla nalezena a tak zde nestojí třeba vila od Jeana Nouvela, Saskie Fokkema, Franka Gehryho a dalších. Škoda! Praha se tehdy mohla výrazně zapsat na světovou mapu výjimečných realizací moderní architektury. Tady je třeba si také uvědomit, jak moc otevřené jejich srdce architektů a ego muselo být, když s takovou myšlenkou přišli a sami se tak zbavovali části koláče ve prospěch druhých. Kompromisem, aby celý projekt nenesl rukopis "jedné ruky" bylo zapojení brněnského ateliéru Radko Květ a Stanislava Fialy. Na druhou stranu, to byla skvělá příležitost pro nás, začínající architekty v Ateliéru 8000 a je třeba za ni poděkovat. Tedy čistě osobně vzato, to byl jackpot, ale stále si myslím, že je škoda, že myšlenka mezinárodního týmu nebyla vyslyšena. V tomto kontextu, jsou pak různé myšlenky "přechytralých mudrlantů", o tom, co se mohlo a mělo, směšné. Co se mohlo a mělo, o tom jsme věděli už na samém počátku, ale je třeba buď respektovat představy klienta anebo se na to vykašlat. Jen by mě zajímalo, kdo by na tohle z těch "chytrých" měl odvahu. Proto o tom píšu, protože kontext vzniku a jednání s klientem, je vždy jedním ze zásadních okamžiků, ovlivňujících konečný výsledek.
Poslední, čtvrtý, a pro mne velmi osobní, okamžik byla samotná realizace, kdy jsem se naučil poznat kudy cesta nevede. Profesně i osobně. Naučil jsem se vybalancovat trojúhelník projektant x investor x dodavatel stavby a to vše okořeněno požadavky budoucích uživatelů, které odmítnout nešlo, jakkoli to v jednom případě znamenalo i úplně nový a jiný koncept domu (AO), který se měnil a projektoval za pochodu stavby, protože nebyl prostě čas a prostor. Byla to neuvěřitelná škola, neuvěřitelně náročná jízda časově, psychicky i fyzicky, která pro mne skončila pohovorem se smrtí. Zřejmě jsem ji nějak přesvědčil, že má smysl mne pustit a tak mohu psát tyhle řádky. 

Vlastně dnes je mi úplně jedno, co si kdo myslel nebo myslí o tomto projektu, protože neví to, co vím já a mí kolegové, kteří se na něm podíleli a bez nichž by nikdy nevznikl. Jakkoli mi jeho konec přinesl značné utrpení a vystavil nesplatitelný účet, tak ta atmosféra vzniku byla elektrizující. Okamžik, kdy jsme tvořili model v měřítku 1:200, pili u toho víno s Fernetem a Jirka Střítecký s cigárem "mastil" barvy na domy, to je něco, na co se nezapomíná! Tohle byla zlatá a stále ještě divoká doba ateliéru, jakkoli se již pomalu chýlila ke konci a ateliér postupně směřoval k mnohem ukázněnější formě velké a renomované architektonické kanceláře. A jsem rád, že jsem tady u toho mohl být! Být v době, kdy ještě žil Jirka a mohl jsem slýchat to jeho "tak ukaž, cos vymyslel hlavou"...

A epilog? Byla to doba plná nadšení, doznívající euforie "devadesátek", představy, že jsem Terminátor, který může jet 16 i více hodin denně, že to dělám pro rodinu. Po sedmi letech takového života, jsem to schytal ve vší parádě a cena byla vysoká. Za to se mi ovšem dostalo poučení, jak žít, co má a nemá smysl, stejně tak jako cenu. Síly k přiznání si chyb, které mne připravily o rodinu. K poznání, že zdraví, osobní život, děti a rodina jsou naprosto největší bohatsví, kterým oplýváme, protože zbytek si můžeme koupit a tudíž nestojí za to se kvůli tomu huntovat. K poznání, že odpovědnost musím mít hlavně k sobě a bližním, abych mohl odpovědně pracovat pro klienty, protože z hrobu neuděláte ani čárku...