Pavlačové domy

1998

České Budějovice 

Spolupráce - ateliér A1

Píše se rok 1994, jsem po promoci, zamilovaný až po uši, před svatbou, nadšený jako svazák v padesátkách s euforií devadesátek a hledám práci místo toho, abychom s budoucí manželkou vypadli do světa na zkušenou, chci budovat kapitalismus. Oj, ta nekonečná dávka mladické naivity! Nicméně, můj budoucí tchán, tehdy ještě "tchán čekatel", mi pomohl najít fajn místo, u bývalých kolegů se Stavoprojektu, v Ateliéru A1. Zde jsem zakotvil na necelé čtyři roky. a poznal plno skvělých lidí. Tyhle pavlačové domy mám rád z mnoha důvodů. Byla to má první opravdu samostatná práce po škole. "Vyhrál" jsem se svým návrhem nad starším kolegou a mentorem Bohdanem Sovou a povedl se mi "pirátský" majstrštik v přejmenování ulice Českých Budějovic. A to jsem tehdy ještě netušil, že mi tyhle domy osobně pochválí můj budoucí vzor Jirka Střítecký, se kterým jsem měl v blízké budoucnosti strávit hodně zajímavých, pracovně plodných, ale také divokých i osudových let. Super!

Pro mladého "fógla" dva roky po škole, to byl v té době celkem úspěch a já si ho také užíval! Šlo o zakázku Ateliéru A1 od města České Budějovice na malometrážní sociální byty se státní podporou. Tehdy jsem na zakázce začal dělat s Bohdanem Sovou, který mi, on "starý pes", dal příležitost zkusit navrhnout variantu řešení a já toho využil do samého dna.
Parcela má téměř čistou orientaci na světové strany a tak bylo nutné vyřešit problém jak s osluněním, ve vztahu k hloubce traktu, tak i s ohledem na sousedství kapacitní městské komunikace, hluk. Tehdy mne napadlo "vyhrabat" princip pavlačového domu a ukázalo se to jako skvělé řešení problému. Pavlače odstiňovaly hluk od silnice a zároveň umožnily mělký trakt v severo-jižní orientaci. V ateliéru byl "tlak" na šikmé střechy a tak jsem, abych byl "moderní", šel cestou Chytré Horákyně a navrhl střechu pultovou, protože sedlová byla tehdy něco, s čím jsem nechtěl mít nic společného.
U větších staveb s tím vlastně nechci mít nic společného dodnes, protože mi to přijde směšné. Nejde o tvar střechy a velikost stavby, ale o kombinaci minimalismu, tedy "oholené" a ornamentu prosté fasády, s něčím, tak typicky tradičním, jako je sedlová střecha. Bavíme-li se třeba o eklektickém činžovním několikapatrovém domě, nemám s tím nejmenší problém, ale "panelák" se sedlovou střechou je, alespoň podle mě, nonsens. 
Ale zpět, protože daní za "modernost" byl na druhé straně pultu vysoký štít a co s tím a neztratit tvář? Řešení mi seslal sám "bůh" moderní architektury Le Corbusier a jeho termín "továrna na bydlení". A bylo jasno! Továrna = šedová střecha a odtud byl už pouze krůček k finálnímu výrazu pavlačí, Zde se naopak hodila znalost historie architektury a suprapozice řádů, která pomohla "uříznou špejle" ocelových stojek pomocí betonových rámů a vše najednou začalo dávat smysl a dále to už bylo pouze o ladění proporcí.

Dominantou celého souboru jsou dvě mohutné schodišťové věže a aby nepůsobily tak hřmotně, tak jsem je opatřil asi pětimetrovým číslem popisným, aby tu ohromnou plochu rozbily. To mělo vzápětí, za následek, že tomu místní začali přezdívat domy pro slepé doručovatelky. Nicméně to byla pouze ta méně vtipná část příběhu. Majstrštik se mi povedl o pár metrů níže, v názvu ulice. Protože mi přišlo graficky úplně hloupé mít na nároží "Milady Horákové" a "Větrná", tak jsem udělal z Větrné Miladu Horákovou a hned to graficky vypadalo lépe. No jo, už i slavný Michelangelo říkal, že symetrie je umění bláznů. Prostě na výkresech to zůstalo, nikdo si toho nevšiml, úředník to orazítkoval a až když to bylo na domech hotové, tak nastal poplach v "Kovářské uličce". A hned co s tím, kdo za to může atd. Přemalování by stálo peníze. Hodně peněz. Na úřadě byla v dokumentaci potvrzená Milada Horáková, která byla navíc, jako komunisty umučená hrdinka, nedotknutelná, nikdo nechtěl nic platit, natož být za hlupáka a tak se vše vyřešilo po Česku - tuhle část ulice Větrné, protože tu ještě nikdo nebydlel, bryskně přejmenovali na Milady Horákové, nic moc to nikoho nakonec nestálo a já si udělal pěkný profesní zářez! Popravdě, na tohle jsem dodnes pyšný a kdykoli si na to vzpomenu, tak se chechtám.