Výstava Jiří Střítecký

2014

Galerie Jaroslava Fragnera - Praha

Výstava a na ni navazující kniha o Jiřím, jsou poctou jeho práci, životu a nakonec i lidem, se kterými tvořil, protože bez nich by se to vše nikdy nestalo. Měl jsem to štěstí, že jsme se svým kolegou a kamarádem Honzou Lapčíkem mohli navrhnout, vytvořit a realizovat koncept výstavy, který standardní koncepty výstav ve "Frágnerce" zcela převrátil na hlavu a to vlastně doslova. Ústředním bodem výstavy byla možnost vstoupit do "hlavy" Jiřího Stříteckého a objevit tak jeho pestrý svět a přístup k životu, který se pak zrcadlil v celé jeho tvorbě. Na to navazoval kinoautomat, který postupně představova třináct vybraných staveb.

A jak výstava vlastně vznikala? Sešla se rada "moudrých" s částí Jiřího rodiny a diskutovali jsme o tom, jak výstavou uctít Jirkovu památku. Jenže, velká skupina má hodně názorů a tak jsme se rozešli s tím, že budeme každý přemýšlet o konceptu, za týden se potkáme a rozhodneme jak dále. A opět, jak už to bývá, závěr nebyl nijak ultimativní, ale průnik toho, co se k Jirkovi hodilo nejlépe. Nakonec to byly "schody do nebe", pracovna a "hlava" s kinoautomatem.

Když jsme Honzou Lapčíkem přemýšleli o tom, jak celou výstavu pojmout, tak jsme chtěli vzdát poctu Jirkovi i tím, že to bude jinak než "ušoupaná" klasika, protože tam, kde lidé šli dolů, tak Jirka se raději drápal nahoru. Byl to tak trochu provokatér, ale jeho provokace nebyly samoúčelné. Spíše provokoval tím, že se vzpíral mainstreamovému pohledu na svět. Lidé, co s ním pracovali, měli většinou podobné vidění světa. Vlastně museli, to ani jinak moc nešlo, protože ti, co ho neměli, nevydrželi dlouho. A to byla doba deset a více let zpět.
Ani nechci přemýšlet o tom, jak by vše vypadalo dnes. Možná, že odešel ve chvíli, kdy cítil, že doba, která se na nás hrne, by byla pro něj silně nepřátelská. Jeho upřímnost, přímočarost a bouřliváckou syrovost, by dnes už mnozí absolutně nedávali. Jak říká můj kamarád, fotograf Libor Sváček, jsou změkčilí a proto by se jejich "bavlnková osobní integrita" hroutila jako domeček z karet. A přitom, pokud jde o práci, to je pro mne nezapomenutelná životní kapitola, která mi přinesla velikou radost i nesmírné utrpení, ale tak to je. Život je houpačka a kdo to nepřijme dopadne zle! Jirka nás tomuhle naučil dobře a i když to někdy hodně bolelo, tak za to děkuji! 
Právě tohle vidění světa nás navedlo na koncept "hlavy architekta" do které se dá vstoupit a ukázat, že architektura, nebo obecně jakákoli tvorba, je silně a zcela zásadně ovlivňována našimi životy, vnímáním světa a odvahou se z toho nepodělat. Během vlastní realizace nabral celý koncept ještě další netušený rozměr, který vše jen umocnil. Věděli jsme že obraz promítaný na válec (mozek) z plastových žíní bude oboustranný. Co jsme však už netušili, při zkouškách principu jsme si toho s Honzou nevšimnuli, že mezerami mezi žíněmi bude pronikat promítaný obraz dál na stěny krychle (lebky) a skrz promítací plátno ještě dál po podlaze až na stěny galerie a návštěvníky výstavy. To vytvořilo nečekaný "side effect" nonverbální komunikace mezi "hlavou" a návštěvníky a celou výstavu to obohatilo o nečekanou míru mystičnosti, kdy se návštěvníci přímo setkávali s Jiřím Stříteckým prostřednictvím fragmentů obrazů z jeho života na svém těle.
Vlastně vzdát poctu Jirkovi a jeho tvorbě znamenalo vzdát poctu jeho životu, protože jím navrhovaná architektura a koncepty byly odrazem jeho způsobu života, přístupu k životu a k lidem kolem něj. Jirka byl bouřlivák a proto i architektura Ateliéru 8000 nebyla žádná konformní a uslintaná tvorba. Z toho důvodu musela být i výstava jiná, než stokrát stejný koncept "upatlaných" a ve výsledku celkem nezáživných panelů s nalepenými realizacemi, které ve vás nic moc nezanechají. Půdorysy, pohledy, řezy, texty, fotografie... To by nebyl Jirka. Jeho podstata byla spíše zhuštěna v jednom silném a přesně mířeném zásahu, který vás přesvědčil o tom, že tak to chcete. To měl být vzkaz celé výstavy - opustil nás výjimečný člověk. 

Rozhodně jsme se chtěli vyhnout adorizující "posmrtné" sumarizaci prací určených, po konci výstavy, do bedny pro archiv. Myslím, že by se mu tenhle přístup líbil. Tak snad ano...

Reportáž ČT ze zahájení výstavy zde

Video z výstavy zde

Výstava byla nakonec rozdělena tři části. První částí byla instalace "Schody do nebe" od brněnského architekta a Jirkovo kamaráda Radko Květa. Druhou byla vstupní část s instalací "pracovny" a prezentací prací Ateliéru 8000. Třetí byla "hlava" s kinoautomatem. Na její realizaci "hlavy" se podílel Jiří Bušík z firmy Brushtec a firma Art4Promotion Rudolfa Střítekého, která spolu-realizovala vizuální část "hlavy" s kinoautomatem.

Součástí výstavy bylo i vydání knihy, která mapuje život Jiřího Stříteckého, společnou práci s Martinem Krupauerem a život Ateliéru 8000. To vše doplněno texty jeho kamarádů a spolupracovníků. Já měl tu čest, celou knihu, podle scénáře kolegyně Mariany Pančíkové, uspořádat graficky. Celé to byla neuvěřitelná divočina, ze které se mi ještě dnes zatočí hlava, když na to pomyslím, ale o tom více zde